OKOZDRAVÍ

2.3 Bhagavadgíta o józe a rádžajóze

Bhagavadgíta - „Píseň Vznešeného“, je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu. Její autoritu přijímají všechny hlavní hinduistické filozofické školy, nazývané také daršany. Je součástí rozsáhlého staroindického eposu Mahábhárata. Bhagavadgíta byla pravděpodobně dokončena v období kolem roku 200 př. n. l.  Je rozdělena do 18 zpěvů (kapitol) a dohromady má 700 veršů. Hlavním téma­tem je rozhovor mezi princem Ardžunou a Bohem Kršnou.

Vrcholem Bhagavadgíty je jedenáctá kapitola, ve které je popsán historicky vzácný jev teofanie, moment, kdy se Bůh člověku zjeví ve své skutečné podobě. Obdobně popisuje Starý zákon setkání Mojžíše s Bohem na hoře v Sinaji.

Bhagavadgíta je bezprostřední Boží Vizí, je to Světlo Božskosti v lidstvu. Pravdy Gíty:

Jóga a vědění: Jednej v souladu se svou vlastní dharmou a nepochybuj.  Vytrvej v józe, konej svou povinnost, zůstaň ale neo­vlivněn úspěchem či neúspěchem.

Činnost bez lpění: Zvládni nejprve své smysly a vyhlaď touhy, tyto zlovolné hubitele pozná­ní a rozlišení.

Činnost v oddanosti: Jenom ten, pro kterého je osvícení nejvyšším cílem, je navždy osvobo­zen.

Jóga a meditace: Jógin zastaví změny mysli poznáním její neprojevené podstaty. Dlouhodobě a v samotě ztiší mysl tím, že nic neočekává a nic nevlastní. Na čistém, chráněném místě si upraví pe­vné místo, ani vysoko, ani nízko a pokryje je trávou, kůží a látkou jedno přes druhé. Na toto místo usedne a začne provádět jógu osvěcující mysl.

Vědění a moudrost: Je osm vnějších projevů mé podstaty: země, voda, oheň, vzduch, prostor, mysl, intelekt a jáství. Věz, že nejsem v ničem, ale všechno je ve mně. Ve mně je obsaženo to největší i to nej­menší.

Brahma a karma: Brahma je svrchovaný, nepomíjivý vesmírný princip a to, čemu se říká vnitřní pod­stata všeho. Karmy jsou důsledky vzni­klé vývojem bytostí. Všechny projevy tohoto světa existují ve mně v neprojevené podobě. Všechny by­tosti jsou mou součástí, ale já nejsem sou­částí nikoho. Všechny bytosti obsahují mojí božskou jógu a všechny bytosti sídlí ve mně. V mém těle je obsažen celý kosmos.

Prakrti a Brahma: Prakrti je složena z půdy, vody, ohně, vzduchu, prostoru, mysli, intelektu a jáství. Na konci kalpy světy přicházejí a odcházejí, ale Brahma, zdroj všeho, zůstává neměnný.  Bezpočetné množství živých bytostí se zno­vu a znovu zrozuje z mé pra­krti. Jsou bez­moc­ně drženi mocí jejího klamu. Mě ale nic nepoutá, nelpím, zůstávám lhostejný a nedotknutelný. Jsem hnací síla všeho hybného i nehyb­ného. Jsem příčinou pohybu planet.

Klam vnějších projevů: Oklamáni mou vnější podobou neuvědo­mují si zrození mojí vyšší podstatu, nevědí, že jsem velký pán Mahéšvara - nejvyšší božská bytost. Sve­deni na scestí bezbožností a vnějšími projevy jsou domýšliví a nerozhodní, mar­ně touží a marně se lopotí.

Poklonková oddanost: Znalci tří véd, kteří pijí sómu (slastný nápoj nejvyššího poznání) jsou očiš­těni od hříchu. Oběťmi a poklonami dosáh­nou božského Indrova světa (Indra - vládce bohů, král království nebeského) a bu­dou po­žívat nebeských slastí. Když si ale tito pseudoznalci dharmy užijí radovánek ve společnosti bohů, vracejí se zpět do světa smrtelných a koloběhu zro­­du a smrti, tužeb a lpění.

Nevědomá oddanost: Těm, kdo jsou v mysli sjednoceni se mnou, přináším vše, co jim schází, a zachovávám všechno, co již mají. Ale i těm, kteří se klaní jiným bohům a uctívají v nich mě. Kdo se zaslíbí bohům, vrátí se k bohům. Kdo uctívá mány (duše zemřelých), vrátí se k mánům. Kdo se klaní hutům (prvotní živé bytosti), vrátí se k hutům. Kdo se oddá mně, vrátí se ke mně.

Vyjevení vnějších projevů:  Já jsem zdroj, z něhož jsou andělé, boho­vé a maharšis zrozeni. Ten, kdo mě poznal jako nezrozeného ne­omezeného, svrchovaného, je vysvobozen od všech hříchů. Intelekt, vědění, vymanění z klamu, tr­pě­livost, pravdivost, sebeovládání, duše­v­ní klid ale i štěstí a neštěstí, zrození a zánik, bojácnost a nebojácnost, nenásilnost, vyrovnanost ducha, spoko­je­nost, askeze, dobročinnost, milost a ne­milost – všechny tyto stavy a vlastnosti ži­vých bytostí vycházejí jen ze mě.

Sedm velkých maharšis – sedm věštců: bhrigu, mariči, atri, pulastja, pulaha, kratu a vašistha a také čtyři manavas – čtyři starodávní praotci lidstva: sanaka, sanadana, sanatkumara a sanatsudžata mají tutéž podstatu jako já, neboť se zrodili z mé mysli a z nich po­cházejí i všichni tvorové světa. Ten, kdo zná slávu a velkolepost mého jednání, je se mnou pevně sjednocen v józe.

Vrcholné uspokojení: Jsem zdroj všeho a všechno se ke mně vrací. Moudří, kteří to ví, jsou mi oddáni celým svým srdcem. Mysl zaměřená na mě, pije pránu (dech života), je zajedno se mnou, osvíceně o mně mlu­ví a nalézá vrcholné uspokojení ve mně.

Ti, kteří mi jsou oddáni a milují mě neochvějnou láskou, těm dám jógu poznání, jíž splynou se mnou. Ze soucitu k těmto oddaným rozptýlím temnotu nevědomosti zářícím světlem moudrosti a zjevím sám sebe.

Osvícení: Někteří dosáhnou osvícení meditací a zážitkem sama sebe (samádhi), jiní cestou poznání (sánkhja) a jiní cestou dobrých skutků (karma). Ale i jiní, kteří sami nepoznali jógu, ale slyšeli o oddanosti jiných, i oni přemohou smrt oddaností tomu, co slyšeli.

Tři temné brány, které ničí duši (átman): Smyslnost, zloba a chamtivost. Těmto se musíme vyhnout. Člověk, jenž je osvobozen od těchto tří temných bran, dělá to, co je dobré pro átman a tím dosáhne nejvyššího stavu.

Trojí podstata života: každý člověk je to, v co věří. Sattvický člověk zbožňuje bohy, radžasický člověk uctívá polobohy a démony a tamasický člověk se klaní duchům a strašidlům.

Jóga a sebeobětování: Opravdovým sebeobětováním – sannjása, rozumí světci činnost bez lpění na plodech a moudří tím rozumí ovládnutí tužeb.

2.4 JÓGA SÚTRY

Za hlavní autoritu klasické jógy je považován legendární mudrc Pataňdžali. Odhady, kdy tento „otec jógy“ žil, jsou velmi nepřesné.

Není vůbec jisté, zda se jednalo o jednoho či několik autorů, kteří někdy mezi lety 200 př. n. l. až 200 n. l. shrnuli předchozí znalosti ve spisu Jóga sútra.

Toto dílo je základem rádža jógy či aštanga jógy. Klasická Pataňdžaliho aštanga znamená osm stupňů jógy. Každý nižší stupeň je krokem na cestě ke stupni nejvyššímu, samádhi.

4 kapitoly (díly) JÓGA SÚTER

Samádhipáda – Vývoj sebe sama

Jóga je zastavení proměn mysli (čitta vrtti nirodha).  Odpoutání je stav, kdy zmizí touha po požitcích. Nejvyšší stav odpoutanosti je poznání sama sebe ve stavu bez vlivu tří gun.

Je devět překážek, které rozptylují mysl: nemoc, únava, nejistota, roztržitost, lenost, tužby, strach, netrpělivost a nestálost.

Spokojenost se může vyvíjet náklonností a soucítěním. Nebo vydechováním a zadržením prány. Nebo vývojem zjemnělého smyslového vnímání. Nebo zážitkem vnitřního zářivého světla. Nebo oddaností těm, jejichž mysl je zbavena tužeb. Nebo poznáním, jež přichází ve spánku a ze snů. Nebo meditací na mantry.

Ztišená mysl je jako průzračný krystal, poznávající, proces poznávání a poznávané mají tu samou barvu (samápatti).  Vědomé ztotožnění (nirvitarka) je, když splyne poznávající s poznávaným a zůstává jenom vzpomínka bez zdroje. Toto je zážitek sama sebe v prvotním stadiu (sabídža samádhi).  Zážitek sama sebe v prvotním stadiu je naplněn blažeností (adhjátma prasadah). Tam splyne vědomí jogína s nejvyšší pravdou (rtambhará).

Sadhanapáda – Vývoj vlastností

Askeze, studium a oddanost k Íšvara je jóga oddanosti. Jóga oddanosti vede k dosažení samádhi a odstranění utrpení. Nevědomost, sebeláska, přitažlivost – touha po rozkoši, odpor a strach před smrtí způsobují utrpení. Proměnám zamezíme meditací.

Následky skutků v současném i budoucím životě mají své kořeny v utrpení. Dokud je tento kořen přítomen, je jejím následkem nové zrození, život, štěstí a utrpení. Příčinou utrpení je ztotožnění poznávajícího s poznávaným, které je nutno přerušit. Příčinou tohoto ztotožnění je nevědomost. Zmizí-li nevědomost, zmizí i ztotožnění poznávajícího s poznávaným. To je osvícení.

Je sedm odvětví poznávání. Světlo poznání zazáří, odstraníme-li nečistoty vytrvalým cvičením jógy. Jsou to: jama, nijama, ásana, pránajáma, pratjáhára, dháraná, dhjána a samádhi.

Jamy jsou pravdivost, nenásilnost, nesobeckost, božství a nevlastnění. Jsou to všeobecné zásady, jež musí být dodržovány nezávisle na čase, místě a původu.

Nijamy jsou čistota, soucit, askeze, studium véd a oddanost k Íšvara. Nedobré myšlenky musíme zapudit myšlenkami dobrými. Špatné skutky – vykonané, zapříčiněné nebo vyprovokované, odůvodněné chamtivostí, záští nebo sobectvím, ať jsou hrubé, neutrální nebo jemné – způsobují utrpení a jsou hloupé a zbytečné.

Je-li nenásilnost (ahinsa) součástí jogína, pak jakékoliv nepřátelství v přítomnosti zaniká. Je-li pravdivost (satja) součástí jogína, pak dosáhne plodů jednání. Je-li nekradení (astéja) jeho součástí, pak získá jogín bohatství. Je-li božství (brahmačarja) jeho součástí, pak získá jogín duchovní sílu. Je-li nepřivlastňování (aparigraha) jeho součástí, pak pozná jogín své minulé životy. Je-li čistota (sauča) jeho součástí, pak je jogín odpoután od svého těla a spojení s jinými těly. Stejně tak dosáhne čistoty rozlišení, jasnosti myšlení, zaměření na jeden cíl, ovládnutí smyslů a poznání sama sebe. Je-li soucit, spokojenost (santóša) jeho součástí, pak pozná jogín nejvyšší štěstí. Je-li kázeň (tapas) jeho součástí, pak zmizí nečistoty a vznikají schopnosti (siddhi) těla a smyslů.

Studiem véd (svadhjája) nastává přímé spojení s andělskými bytostmi. Uctíváním Íšvara se dosáhne samádhi.

Pozice (ásana) musí být stálá a příjemná. Zdokonalením pozic a meditací na nekonečno zmizí všechny narušující vlivy.

Pak zdokonalujeme dýchání (pránajáma) ovládáním vdechu a výdechu. Dech zadržujeme dlouze nebo krátce, mnoho nebo málo, podle počtu, doby a množství. Při čtvrtém způsobu zdokonalení dýchání se dech nezadržuje mezi vdechem a výdechem. Tím zmizí clona (avarána) vnitřního světla (prakáša).

Mysl se stane způsobilou k zaměření na jeden bod (dháraná). Smysly se neztotožňují s vnějšími objekty (pratjáhára), ale s podstatou mysli (čitta). Tak dochází k dokonalému ovládnutí smyslů.

Vibhútipáda – Vývoj schopností

Dháraná je zaměření mysli na jediný bod. Dhjána je nepřerušované spojení mezi myslí a objektem. Samádhi je čisté vědomí, ve kterém v mysli zůstává jenom podstata objektu. Těmto třem dohromady říkáme sanjama. Úspěšná (sanjama) je přímé zření.

Uklidněním všech vjemů nastává vědomé ovládnutí všech změn mysli. Mysl si začne uvědomovat sama sebe. Podstata mysli (čitta) zaměřená na jeden bod zažívá sama sebe. Jednobodové zaměření (ékagrata parinama) se vyznačuje nepřerušovaným klidem. Tím jsou vysvětleny trojí proměny (parinama): tvar, čas a stav ve hmotě a smyslech.

Sanjamou na tři druhy proměn získáme poznání minulosti a budoucnosti. Sanjamou na zvuk, význam a poznatky porozumíme zvukům všech bytostí. Sanjamou na proměny v minulosti poznáme minulá zrození. Sanjamou na proměny mysli jiného člověka poznáme podstatu jeho mysli, ale nepoznáme její obsah, protože to není účel této sanjamy. Sanjamou na pupeční oblast (nabhičakra) poznáme složky těla. Sanjamou na krční důlek (kanthakup) odstraníme žízeň a hlad. Sanjamou na ústřední nerv (kurmanadí) získáme stabilitu těla. Sanjamou na světlo vycházející z vrcholu hlavy (sahasraračakra) uvidíme siddhi. Sanjamou na intuici (pratibha) pochopíme všechno. Sanjamou na srdce (anahatačakra) poznáme obsah čitty.

Sanjamou na vnitřní naplnění poznáme sama sebe. Ztotožnění sama sebe s intelektem způsobuje neklid. Skutečné já a intelekt se od sebe odlišují, protože druhý je pouze nástrojem prvního. Poznání sebe rozvíjí intuitivní čirost a zjemnělé vnímání.

Zdokonalením a znalostí změn mysli se může jogín zaměřit na jiné tělo a vstoupit do něho. Sanjamou na výdech zůstává jogín nedotčen ve vodě, močálu nebo poušti a ovládá úmrtí. Sanjamou na proud dechu (samána) vytvoříme kolem těla zářící světlo. Sanjamou na vztah mezi uchem a ákášou vznikají zjemělé sluchové vjemy.

Sanjamou na vztah mezi tělem a ákášou a ztotožněním s lehkostí pavučiny se vznášíme. Sanjamou na nevnímání těla (mahavidéha) odstraníme clonu rozeznání vnitřního světla. Sanjamou na podobu, vlastnosti a podstatu živlů je ovládneme. Ovládnutím živlů získá (jógin) siddhi a tělo se stane dokonalým. Dokonalé tělo je krásné, silné a tvrdé jako diamant.

Sanjamou na pět proměn smyslů – grahana, svarupa, asmita, anvaja, arthavatva – je ovládneme. Jejich ovládnutím se smysly pohybují rychlostí myšlenky a pracují nezávisle na těle. Tím jogín ovládá přírodu. Sanjamou na vědění a rozdíl mezi prakrti  a puruša se dostavuje vševědoucnost. Odpoutáním i od této schopnosti je zlomeno pouto utrpení a jogín dosáhne osvícení.

Jogín nesmí být sveden ani okouzlen nádherou božských bytostí, aby se nevědomost nevrátila.

Sanjamou na současný, minulý a budoucí okamžik nastává nejjemnější rozlišení (viveka). Tím rozeznáme zjemnělé objekty, jejichž podoba je jinak nerozeznatelná.

Poznání získané nejjemnějším rozlišením (vivekadžňana) nás dovede k podstatě všeho dění. Je to všudypřítomné vědění nezávislé na čase a prostoru. Osvícení (kaivalja) nastává, když není rozdíl mezi prakrti a puruša.

Kaivaljapáda – Vývoj osvícení

Nadpřirozené schopnosti (siddhis) získáme zrozením, omamnými látkami, mantrou, askezí nebo samádhi.

Individualita způsobuje vznik proměn mysli. Jsou různé proměny mysli, ale všechny jsou ovládány prvotní proměnou. Z těchto prvotních je proměna vzniklá meditací nedotčená tužbami.

Pro toho, kdo dokáže rozlišit sama sebe od mysli, přestanou tužby a toto rozlišení je předzvěstí osvícení.

Čisté vědění beze clon a nečistot je neomezené. Osvícení je poznání sama sebe ve stavu čistého vědomí.